Sladká vůně duchovní svatyně
Jedny z mých prvních vzpomínek na synagogu jsou vůně.
Moje rodina byla členem rychle se rozrůstající reformní židovské komunity, která se prvních několik let scházela v Bushey. Než byly peníze na stálý domov, scházeli jsme se v kostele CofE s klesajícím počtem členů. Křesťanské symboly jsme zakrývali, ale místo bylo prosyceno odérem tuctového anglického protestantismu: Zatuchlý, zaprášený, neurčitě nasládlý pach dřevěných lavic, svíček, sametu a nevytřených koutů.
Když jsme se sborem rostli, přestěhovali jsme se do vlastní budovy, odsvěceného sjednoceného reformního kostela v nedalekém Radlettu. To pachy zde byly složitější; zatuchlina zanedbaného stavu, vlhkost a kanalizace, proříznutá mazlavě sladkým vínem, které jsme používali na kiduš o šabatu, a lákavě bohatá vůně linoucí se z čínské restaurace vedle.
Nejsem si jistý, zda bereme vůni náboženství vážně. Přinejmenším v Británii může „vůně kostela“ vyvolávat příjemné i nepříjemné vzpomínky, ale při úvahách o povaze náboženské zkušenosti se s ní příliš často zachází jako s pozadím. Vtip o tom, že katolicismus (a možná i pravoslaví) je jen o „zvonech a vůních“, může být veden láskyplně nebo jinak, ale skutečnost, že je to vtip, naznačuje, že smyslová povaha náboženství je podceňována.
Ve skutečnosti je používání sladkých vůní jako doprovodu bohoslužby z historického hlediska velmi vážnou záležitostí. Jednak, jak poznamenává David Abulafia ve své knize Velké moře, poptávka po kadidle pomáhala od starověku podněcovat mezinárodní obchod s kořením, což mělo trvalé důsledky pro globalizaci. V prvním a druhém chrámu hrálo kadidlo důležitou roli v kněžských rituálech a dalo vzniknout obsáhlé rabínské literatuře. Stejně jako judaismus i křesťanství kadidlo nejen využívalo, ale pokračovalo v analogii mezi vůní stoupající vzhůru na dýmu se stoupáním modliteb k trůnu všemohoucího.
Sladké či nesladké, ritualizované či neritualizované, vůně prostor, v nichž se shromažďujeme k modlitbě, nejsou pro náboženský život náhodné. Na jedné straně je to opravdu jen truismus. Svět vnímáme smyslově, a i když můžeme intelektuálně upřednostňovat zrak a zvuk, naše těla toto rozlišení nedělají. Jsme celistvé bytosti, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.
Vůně má výraznou neukotvenost. Sladké a svaté může být snadno napadeno profánním a odporným. Stejně jako by nás v době půstu na Jom Kipur trápily pachy z vaření v čínské restauraci vedle naší synagogy, tak by se v jeruzalémském Chrámu kadidlo mísilo s pachy rozkládajících se zvířecích těl a otevřených kanálů. Naše čichové ústrojí se vysmívá absolutním rozdílům mezi posvátným a profánním.
Vůně je však také připomínkou našeho společného lidství. Bez dýchání není vůně a každý člověk musí dýchat. Starobylá modlitba nišmat, která se recituje dodnes, začíná v britském reformním překladu: „Dech života v každém živém tvoru ti požehná…“. V nepřechýlené hebrejštině se nišma ‚dech‘ píše stejně jako nešama ‚duše‘. Dech je duše a naopak. A dýchat znamená cítit. Společná modlitba je společné dýchání (a tedy i čichání), kdy se snažíme tento všední úkon proměnit v transcendenci.
Dýchat však znamená také nakazit. V roce 2020 se celá naše existence převrátila, protože se snažíme smířit naši nevyhnutelnou potřebu dýchat a nebezpečí, která z toho společně plynou. Bojíme se viru, který nás donutí bojovat s dýcháním. Jsme zděšeni možností, že budeme napojeni na přístroje, které by ventilovaly naše plíce. A náš čich je jednou z předzvěstí tohoto nebezpečí, neboť jeho vymizení (spolu s chutí) se stalo varováním před nákazou pronikající do našich těl.
Když začalo uzavírání synagog, britská židovská komunita, a zejména reformní židovská komunita, v níž se úzce angažuji, rychle přistoupila ke zprovoznění synagogálních bohoslužeb na internetu. I když se nadále scházíme k modlitbám, Zoom nám umožňuje sdílet pouze náš pohled a náš zvuk. Možná dýcháme ve stejnou dobu, ale nedýcháme stejný vzduch. Každý člen kongregace obývá svou vlastní domácí pachovou krajinu.
Přestože oslavuji herkulovské úsilí náboženských představitelů, v mé vlastní komunitě i v jiných, o přesunutí náboženského života na internet, kladu si otázku, zda jsme vytvořili prostor pro truchlení nad tím, co nelze dělat virtuálně. Samozřejmě, že existuje mnoho kolektivního smutku pro truchlící, které nelze utěšit, a pro osamělé virtuální pohřby. Ale možná si dostatečně neuvědomujeme, jak dalece je nemožnost společně dýchat a cítit absolutní ztrátou v každodennějších činnostech.
Posledních několik let jsem členem velké reformní synagogy v Golders Green. Sídlí v účelově postavené budově, nikoli v přestavěném kostele. Mrzí mě, že si nepamatuji, jak to tam voní. Její pachy nejsou ani nepříjemné, ani sladké natolik, abych je vědomě zaznamenal.
Královna nás ve svém dubnovém vysílání ujistila, že „se ještě setkáme“. Znovu se setkat bude znamenat znovu společně vonět. Budeme vdechovat společné vůně odporné i svaté. Možná si znovu všimneme naší pachové krajiny, než opět ustoupí do pozadí.
Nebo jinak řečeno, jak by řekl Nelson Muntz v Simpsonových: „Smell you later!“.
Dr Keith Kahn-Harris je docentem na Leo Baeck College, britském progresivním rabínském semináři.