Co je sociotechnický systém a proč je důležitý pro řízení rizik?
Společenští vědci již dlouho používají termín sociotechnický systém, nicméně odborníci z praxe na rizika a odolnost tento termín používají stále častěji. Co přesně tedy tento typ systému je a co má společného s řízením rizik?
Tento článek shrnuje charakteristiky sociotechnických systémů způsobem, který je v souladu s popisy publikovanými od 50. let 20. století do současnosti. Pojednává také o rozdílu mezi sociální odolností a technickou redundancí při navrhování tohoto typu systému. Pro zasazení těchto pojmů do kontextu řízení rizik je důležité nejprve pochopit vývoj myšlenek, které vedly k vývoji a používání těchto pojmů při popisu sociotechnických systémů.
Historický kontext sociotechnických systémů
Sociotechnický koncept se poprvé objevil přibližně v roce 1949 během poválečného rekonstrukčního úsilí ve Velké Británii. V roce 1951 byl publikován výzkum o tom, jak se chovají sociální systémy v organizacích, které budovaly a provozovaly inženýrské systémy.
Před rokem 1950 inženýři navrhovali technologie pro konkrétní účely. Organizace, které tyto technologie vytvářely a provozovaly, byly navrženy tak, aby vyhovovaly požadavkům technologie, často převedením myšlenek z technologických systémů do systémů řízení. Příkladem jsou továrny, doly a elektrárny té doby. Technické cíle systému měly tendenci mít přednost před sociálními potřebami a požadavky pracovníků, kteří technologii budovali a provozovali. Není divu, že docházelo k častým pracovním sporům. Weberovy zásady byrokracie a Taylorova koncepce vědeckého řízení byly považovány za nejlepší způsob, jak navrhnout technickou organizaci.
Na počátku 60. let 20. století ustupoval technologický imperativ při navrhování organizace důrazu na pozitivní ekonomické a lidské výsledky. Cílem bylo najít nejlepší způsoby, jak sladit požadavky sociálních i technických systémů. Emery a Trist tento vývoj v technologických organizacích studovali a vypracovali některé zásady. Důležitou zásadou bylo, že pracovní systém byl definován jako soubor činností, které tvoří fungující celek.
Inženýrům je dobře známa myšlenka redundance částí, která zvyšuje spolehlivost technického systému. V průběhu 60. let 20. století se rozvinula myšlenka redundance funkcí, která vedla k myšlence vícenásobné kvalifikace jednotlivců v rámci pracovní síly. To bylo zcela odlišné od dřívějších myšlenek taylorismu v technických organizacích.
Myšlenka sociálně-technického zdokonalování se vyvinula s cílem najít nejlepší soulad mezi technologickými a sociálními složkami systému.
Pro holistický popis fungování těchto sociálních a technických složek se proto vžil pojem sociálně-technický systém.
Pojmem sociálně-technických systémů se zabývají vzájemné závislosti jak vnitřní, tak vnější. Vnitřně jsou samoregulující se skupiny závislé jedna na druhé, aby bylo dosaženo požadovaného výstupu celého systému. Celé podniky však také interagují se svým vnějším prostředím. Podnik jako sociotechnický systém je otevřený dodávkám a službám poskytovaným jinými podniky; je otevřený také zákazníkům, kteří se spoléhají na to, že jim podnik poskytne zboží nebo služby. Sociálně-technický systém je také otevřen poruchám nebo narušením, někdy s překvapivými důsledky, které způsobují nestabilitu. Tato dynamická nestabilita se obecně označuje jako riziko a v extrémních případech může vést ke krizi.
Dnes jsou téměř všechny organizace při dosahování svých cílů závislé na technologiích, zejména na síťových počítačových technologiích a technologiích pro sdílení informací. Na rozdíl od dřívějších sociotechnických systémů však dnes mnoho organizací nezaměstnává přímo konstruktéry a provozovatele těchto technologií. Vzájemná závislost technologií, a to jak interních, tak externích vůči podniku, je nyní mnohem složitější.
Zatímco dřívější sociotechnické systémy byly relativně jednoduché (například elektrárna z 60. let 20. století), dnešní složité sociotechnické systémy jsou vzájemně propojeny způsobem, kterému ani jejich tvůrci plně nerozumějí (například internet věcí).
V dalším oddíle je shrnuta terminologie, která se při navrhování sociotechnických systémů běžně používá. Nejedná se o formální definice, ale o pokus popsat pojmy obecně chápané lidmi, kteří sociotechnické systémy navrhují, provozují nebo studují.
Terminologie používaná projektanty a provozovateli sociotechnických systémů
Sociotechnický systém je síť vzájemně propojených prvků zahrnující skupiny lidí a technologií, která funguje jako jeden jednoduchý nebo složitý systém určený k dosažení konkrétních cílů.
Pro sociotechnický systém:
- Chyba je technický pojem, který popisuje rozdíl mezi cílem systému a skutečným výstupem systému.
- Redundance je technický pojem používaný k popisu určitých procesů nebo prvků, které zvyšují spolehlivost systému jako celku (například duplikace prvků nebo procesů). V sociotechnickém systému s vysokou spolehlivostí by cílem návrhu bylo, aby v provozu nedocházelo k chybám.
- Regulace je technický pojem, který se používá k označení procesu detekce a reakce na chyby systému, včetně chyb způsobených překvapivými poruchami v provozním prostředí. Samoregulace je klíčovým rysem sociotechnických systémů s vysokou spolehlivostí.
- Odolnost je sociální pojem, který odkazuje na pružnost nebo přizpůsobivost sociotechnického systému tak, aby po výrazném selhání samoregulace systému (po poruše přesahující návrhové parametry systému) mohl včas obnovit dosahování svých cílů (restart), případně stanovit nové cíle (po přepracování). Odolnost je důležitá v případech, kdy vysoké spolehlivosti nelze dosáhnout nebo není žádoucí.
Některé důležité odkazy, které se touto problematikou podrobněji zabývají, jsou uvedeny níže.
Jarman, A. 2001 „Reliability“ Reconsidered: A Critique of the Sagan-LaPorte Debate Concerning Vulnerable High-Technology Systems. Chisholm and Lerner Paper, Canberra
Landau, M. 1969 Redundance, Rationality, and the Problem of Duplication and Overlap. In Public Administration Review, Vo. 29, No 4, (July/August), 346-358
LaPorte, T.R. 1996 High Reliability Organizations: Unlikely, Demanding and At Risk (Nepravděpodobné, náročné a rizikové). Journal of Contingencies and Crisis Management, Vol. 4, No. 2, 60-71. (Časopis pro mimořádné události a krizové řízení. Oxford, Blackwell Publishers
Perrow, C. 1999 Normální nehody: C.: Living with High-Risk Technologies [Život s vysoce rizikovými technologiemi]. Princeton New Jersey, Princeton University Press
Rochlin, G.I. 1993 Defining ‚High Reliability‘ Organizations in Practice. In Roberts, K.H. (ed.), New Challenges to Understanding Organizations [Nové výzvy k pochopení organizací]. New York, MacMillan
Sagan, Scott D. 1993 The Limits of Safety: D.: Organizations, Accidents, and Nuclear Weapons (Organizace, nehody a jaderné zbraně). Princeton New Jersey, Princeton University Press
Schulman, P.R., Roe, E., van Eeten, M. a de Bruijne, M. 2004 High Reliability and the Management of Critical Infrastructures. In Journal of Contingencies and Crisis Management, roč. 12, č. 1, 14-28. Oxford, Blackwell Publishers
Trist, E. 1981 The Evolution of Socio-Technical Systems: a Conceptual Framework and Action Research Program. Příležitostný dokument č. 2. The Ontario Quality of Working Life Centre, Kanada
Von Bertalanffy, L. 1950 The Theory of Open Systems in Physics and Biology. Science, Vol 3
Wildavsky, A. 1989 Hledání bezpečí. New Brunswick USA, Transaction Publishers
.