Dětská křížová výprava (1212)
Následující popis dětské křížové výpravy je převzat z klasického třísvazkového díla Stevena Runcimana A History of the Crusades (Cambridge, 1951), svazek III: The Kingdom of Acre and the Later Crusades, str. 139-144. Paul Halsall zařadil výňatek z Chronica Regiae Coloniensis na Internet Medieval Source Book:
* * *
Jednoho dne v květnu 1212 se v Saint-Denis, kde měl francouzský král Filip svůj dvůr, objevil asi dvanáctiletý pastýř jménem Štěpán z městečka Cloyes v Orléannais. Přinesl s sebou dopis pro krále, který mu prý osobně předal Kristus, jenž se mu zjevil, když pásl své ovce, a vyzval ho, aby šel kázat křížovou výpravu. Na krále Filipa dítě neudělalo dojem a řekl mu, aby se vrátil domů. Ale Štěpán, jehož nadšení podnítil tajemný návštěvník, se nyní viděl jako inspirovaný vůdce, který uspěje tam, kde jeho starší selhali. Posledních patnáct let chodili po kraji kazatelé a vyzývali ke křížové výpravě proti muslimům na Východě, ve Španělsku nebo proti kacířům v Languedoku. Hysterický chlapec se snadno nakazil myšlenkou, že by se také mohl stát kazatelem a napodobit Petra Poustevníka, jehož statečnost dosáhla v minulém století legendární velikosti. Nenechal se odradit lhostejností krále a začal kázat hned u vchodu do opatství Saint-Denis a oznamovat, že povede skupinu dětí na záchranu křesťanství. Moře před nimi vyschne a oni projdou jako Mojžíš Rudým mořem bezpečně do Svaté země. Byl obdařen mimořádnou výmluvností. Starší lidé byli ohromeni a děti se hrnuly na jeho výzvu. Po prvním úspěchu se vydal na cestu po Francii a svolával děti; mnozí z jeho konvertitů se vydali dále, aby pracovali v jeho prospěch. Všechny se měly zhruba za měsíc sejít ve Vendôme a odtud se vydat na východ.
Koncem června se děti shromáždily ve Vendôme. Udivení současníci hovořili o třiceti tisících, z nichž ani jeden nebyl starší dvanácti let. Bylo jich jistě několik tisíc, shromážděných ze všech koutů země, někteří z nich byli prostí rolníci, jejichž rodiče je v mnoha případech dobrovolně pustili na jejich velké poslání. Byli tam však i chlapci urozeného původu, kteří se vytratili z domova, aby se připojili ke Štěpánovi a jeho následovníkům „malých proroků“, jak je nazývali kronikáři. Byly mezi nimi také dívky, několik mladých kněží a několik starších poutníků, z nichž některé přitahovala zbožnost, jiné snad soucit a další jistě snaha podělit se o dary, kterými byli všichni zahrnuti. Skupiny se tlačily do města, každá s vůdcem nesoucím výtisk Oriflamme, který Štěpán považoval za zařízení křížové výpravy. Město je nemohlo všechny pojmout, a tak se utábořili na polích venku.
Když bylo uděleno požehnání spřátelených kněží a když byli odstrčeni poslední zarmoucení rodiče, vydala se výprava na jih. Téměř všichni šli pěšky. Štěpán však, jak se na vůdce sluší, trval na tom, aby měl pro sebe vkusně vyzdobený vůz se stříškou, která ho stínila před sluncem. Po jeho boku jeli chlapci urozeného původu, z nichž každý byl dost bohatý na to, aby měl koně. Nikomu nevadilo, že inspirovaný prorok cestuje v pohodlí. Naopak, chovali se k němu jako ke světci a prameny jeho vlasů a kusy jeho oděvu se sbíraly jako vzácné relikvie. Vydali se na cestu kolem Tours a Lyonu a mířili do Marseille. Byla to strastiplná cesta. Bylo nezvykle horké léto. Byli odkázáni na almužnu, protože v zemi panovalo sucho a vody bylo málo. Mnoho dětí zemřelo na cestě. Jiné odpadly a snažily se putovat domů. Nakonec však malá křížová výprava dorazila do Marseille.
Marseillští občané děti vlídně přivítali. Mnohé si našly domy, kde se mohly ubytovat. Jiní se utábořili na ulicích. Druhý den ráno celá výprava spěchala do přístavu, aby viděla, jak se před nimi rozděluje moře. Když se zázrak nekonal, zavládlo hořké zklamání. Některé děti se obrátily proti Štěpánovi, křičely, že je zradil, a začaly se vracet po svých stopách. Většina z nich však zůstala na břehu moře a každé ráno očekávala, že Bůh ustoupí. Po několika dnech jim dva marseillští kupci, kteří se podle tradice jmenovali Hugh Železný a Vilém Prasečí, nabídli, že jim dají k dispozici lodě a zdarma je pro Boží slávu dopraví do Palestiny. Štěpán tuto laskavou nabídku ochotně přijal. Kupci najali sedm lodí, děti vzali na palubu a vypluli na moře. Uplynulo osmnáct let, než o nich přišly další zprávy.
Mezitím se pověsti o Štěpánově kázání dostaly až do Porýní. Německé děti se nenechaly zahanbit. Několik týdnů poté, co se Štěpán vydal na svou misii, začal před svatyní Tří králů v Kolíně nad Rýnem kázat stejné poselství chlapec jménem Mikuláš z jedné porýnské vesnice. Stejně jako Štěpán prohlašoval, že děti si mohou počínat lépe než dospělí muži a že se jim otevře moře, aby jim poskytlo cestu. Ale zatímco francouzské děti měly Svatou zemi dobýt silou, Němci měli svého cíle dosáhnout obrácením nevěřících. Mikuláš měl stejně jako Petr přirozenou výmluvnost a dokázal najít výmluvné žáky, kteří jeho kázání nesli dál, nahoru a dolů do Porýní. Během několika týdnů se v Kolíně nad Rýnem shromáždila armáda dětí připravená vyrazit do Itálie a k moři. Zdá se, že Němci byli v průměru o něco starší než Francouzi a že s nimi bylo více dívek. Byl zde také větší kontingent chlapců z řad šlechty a řada bezúhonných tuláků a prostitutek.
Výprava se rozdělila na dvě skupiny. První, čítající podle kronikářů dvacet tisíc osob, vedl sám Mikuláš. Vydala se proti proudu Rýna do Basileje a západním Švýcarskem kolem Ženevy, aby překročila Alpy průsmykem Mont Cenis. Cesta byla pro děti náročná a jejich ztráty byly velké. Necelá třetina oddílu, který opustil Kolín nad Rýnem, se koncem srpna objevila před hradbami Janova a dožadovala se noclehu v jeho zdech. Janovské úřady byly nejprve připraveny poutníky přijmout, ale po zralé úvaze pojaly podezření, že jde o německé spiknutí. Dovolily jim zůstat pouze jednu noc, ale ti, kteří se chtěli v Janově usadit natrvalo, byli vyzváni, aby tak učinili. Děti, které očekávaly, že se před nimi příští ráno rozdělí moře, byly spokojené. Ale příštího rána bylo moře k jejich modlitbám stejně netečné jako k Francouzům v Marseille. Ve svém rozčarování mnohé z dětí okamžitě přijaly janovskou nabídku, staly se janovskými občany a na svou pouť zapomněly. Několik velkých janovských rodů se později prohlásilo za potomky této cizí imigrace. Mikuláš a větší počet z nich se však přestěhovali. Moře se jim mělo otevřít jinde. O několik dní později dorazili do Pisy. Tam dvě lodě směřující do Palestiny souhlasily, že vezmou několik dětí, které se nalodily a které snad do Palestiny dorazily; o jejich osudu však není nic známo. Mikuláš však stále čekal na zázrak a se svými věrnými stoupenci se plahočil dál do Říma. V Římě je přijal papež Inocenc. Byl dojat jejich zbožností, ale v rozpacích z jejich pošetilosti. S laskavou rozhodností jim řekl, že se nyní musí vrátit domů. Až dospějí, měli by pak splnit své sliby a jít bojovat za kříž.
O zpáteční cestě je známo jen málo. Mnohé z dětí, zejména dívky, nedokázaly znovu čelit náruživosti cesty a zůstaly v některém italském městě nebo vesnici. Jen několik opozdilců našlo příští jaro cestu zpět do Porýní. Nicholas mezi nimi pravděpodobně nebyl. Rozzlobení rodiče, jejichž děti zahynuly, však trvali na zatčení jeho otce, který, jak se zdá, chlapce ze samolibosti povzbuzoval. Byl zajat a oběšen.
Druhá skupina německých poutníků neměla větší štěstí. Putovala do Itálie přes střední Švýcarsko a přes Svatý Gotthard a po velkých útrapách dorazila k moři v Anconě. Když se pro ně moře nerozdělilo, postupovali pomalu po východním pobřeží až do Brindisi. Tam několik z nich našlo lodě plující do Palestiny a dostalo propustku; ostatní se však vrátili a začali pomalu putovat zpět. Jen nepatrný počet se jich nakonec vrátil do svých domovů.
Přes svou bídu měli možná více štěstí než Francouzi. Roku 1230 přišel do Francie z Východu kněz s podivuhodným příběhem. Byl prý jedním z mladých kněží, kteří doprovázeli Štěpána do Marseille a nalodili se s nimi na lodě, které jim poskytli kupci. Po několika dnech plavby narazili na špatné počasí a dvě z lodí ztroskotaly na ostrově San Pietro u jihozápadního cípu Sardinie a všichni cestující se utopili. Pět lodí, které bouři přežily, se brzy poté ocitlo v obklíčení saracénské eskadry z Afriky a cestující se dozvěděli, že tam byli po dohodě dopraveni, aby byli prodáni do zajetí. Všichni byli odvezeni do Bougie na alžírském pobřeží. mnozí z nich byli po příjezdu koupeni a strávili tam zbytek života v zajetí. Jiní, mezi nimi i mladý kněz, byli posláni do Egypta, kde franští otroci dosáhli lepší ceny. Když dorazili do Alexandrie, větší část zásilky koupil guvernér, aby pracovala na jeho panstvích. Podle kněze jich stále žilo asi sedm set. Malá skupina byla odvezena na trhy s otroky do Bagdádu a tam jich bylo osmnáct umučeno, protože odmítli přijmout islám. Větší štěstí měli mladí kněží a několik dalších, kteří byli gramotní. Egyptský guvernér, al-Adilův syn al-Kamil, se zajímal o západní jazyky a písmo. Koupil si je a nechal si je u sebe jako tlumočníky, učitele a sekretáře a nepokoušel se je obrátit na svou víru. Zůstali v Káhiře v pohodlném zajetí a nakonec byl tento jeden kněz propuštěn a mohl se vrátit do Francie. Vyslýchajícím rodičům svých kamarádů řekl vše, co věděl, a pak zmizel v zapomnění. Pozdější příběh ztotožnil dva hříšné kupce z Marseille se dvěma kupci, kteří byli o několik let později oběšeni za pokus o únos císaře Fridricha ve prospěch Saracénů, čímž nakonec doplatili na své zločiny.
Nebyly to malé děti, které měly zachránit Jeruzalém. …
| Zpět na přednášku |
| Průvodce historií |