KDE JSOU NYNÍ: RACHEL MCLISH
Doháníme první dámu kulturistiky
Allan Donnelly
23. dubna 2008
FLEXONLINE.COM
Téměř předtím, než vznikla ženská kulturistika, byla tu Rachel McLish. Od vzniku vůbec prvního čísla časopisu FLEX v dubnu 1983 žádný jiný sportovec – ať už muž nebo žena – nezdobil stránky této publikace na začátku až v polovině 80. let minulého století více. McLishová se však neomezovala pouze na časopis FLEX – byla zkrátka fenoménem, který se objevoval v novinách a televizních stanicích po celém světě.
V roce 1980 vyhrála první soutěž Ms. Olympia a v roce 1982 získala tento titul znovu. Herecky debutovala ve filmu Pumping Iron II, jako hlavní atrakce i hlavní antagonistka filmu, který se soustředil na Ceasar’s World Cup v Las Vegas v roce 1983, soutěž, která byla uspořádána speciálně pro film a která proti sobě postavila dva extrémy ženské kulturistiky – McLishovou a ultrasvalnatou Bev Francisovou. (Nakonec zvítězila Carla Dunlapová, McLishová skončila třetí a Francisová osmá).
McLishová soutěžila ještě jeden rok, v roce 1984 na Ms Olympia, kde se umístila na druhém místě za Cory Eversonovou, a poté odešla z pódia, nikoli však ze záře reflektorů. V následujících letech McLishová napsala dvě knihy – Flex Appeal by Rachel (1984) a Perfect Parts (1987) – obě se dostaly na seznam bestsellerů New York Times a objevila se v řadě reklam. Objevila se také ve dvou dalších filmech v hlavní ženské roli: Aces Iron Eagle III v roce 1992 a Raven Hawk v roce 1996. V roce 1999 byla uvedena do Síně slávy IFBB.
Dnes 52letá McLishová žije v jižní Kalifornii s manželem a filmovým producentem Ronem Samuelsem. V současné době pracuje na své druhé řadě oblečení Flex Appeal, která vyjde ještě letos, a na své třetí knize s předběžným názvem Tighter and Leaner to the Core, jejíž vydání je předběžně naplánováno na konec letošního roku.
ZDE SI PODÍVEJTE NA FOTOGALERII RACHEL MCLISHOVÉ
FLEX: Na začátku 80. let jste vtrhla na scénu jako tvář ženské kulturistiky – byla jste připravena na veškerou pozornost, která se na vás snesla?
Rachel McLishová: Cítila jsem se docela šťastná, že mohu být velvyslankyní ženské kulturistiky, a to jsem v podstatě byla. Vyhrála jsem první mistrovství světa  v Atlantic City a o několik měsíců později jsem se stala první Ms. Olympia. Ale v podstatě jsem se stala známou díky první soutěži v Atlantic City. Moje fotka se objevila v novinách po celém světě, přijely filmové štáby… z Japonska, Švédska a dalších zemí. Takže to ze mě vlastně udělalo velvyslance tohoto zvláštního, nového fenoménu. Lidé prostě chtěli slyšet, co je to za novou podivnou formu cvičení, kterou dělají ženy.
FLEX: Proč jste se rozhodla začít soutěžit?
McLish: Jak dlouho chodíte do posilovny? Jaká byla odpověď na otázku o kulturistice? Žila jsem v Texasu a důvodem, proč jsem soutěžila, byla propagace klubů zdraví. Měl jsem jeden velmi úspěšný klub s partnerem a deseti investory a připravovali jsme se na rozšíření. Myslel jsem si, že je to báječný způsob, jak se dostat do televize a opravdu ho tak propagovat. Takže jsem měl zázemí. Vystudovala jsem fyziologii cvičení a zdraví a výživu.
FLEX: Jak byla ženská kulturistika přijata širokou veřejností na začátku 80. let?
McLish: Vím, že se na tom podílel faktor zrůdnosti. Byla to tak trochu novinka, ale v hloubi duše jsem věděl a říkal jsem jim, že tohle tu zůstane, že to nikam nezmizí, protože je to solidní, je to reálné, je to založené na vědě a faktech a je to příjemné.
FLEX: Jaký byl v té době všeobecný pocit z ženské kulturistiky?
McLish: Byla to zvědavost číslo jedna. Bylo to prostě velmi lákavé, protože jste měli ty ženy v bikinách – mám na mysli skrovné bikiny -, které se tam chodily prohýbat. Potřebovali jsme lidi poučit, co to vlastně děláme… Vždycky jsme museli rozlišovat mezi kulturistickým sportem a posilováním/kulturistikou a získáváním skvělé kondice. Lidé se vždy velmi, velmi báli, protože už tehdy jste měli Lauru Combesovou a Claudii Wilbornovou a o pár let později Bev Francisovou, které se snažily napodobit muže. A já jsem říkala: Ne, ne, ne, takhle byste to dělat neměli. Nesnažte se být jako muži. Mou velkou platformou pro kulturistiku bylo zahrnout kulturistiku jako další rozměr ženství, ne se snažit být jako muž. A to stále dělám. Vždycky jsem musela rozlišovat, že je rozdíl mezi svalnatě vypadající ženou, jako je baletka, krasobruslařka, atletka – a mužsky vypadající ženou. A samozřejmě steroidy byly problémem už tehdy.
FLEX: V roce 1985 vyšel film Pumping Iron 2: The Women. Jaký jste měl z tohoto vozu pocit?
McLish: No, Pumping Iron II bohužel dostal někdo, kdo má prostředek k tomu, aby opravdu oslovil spoustu lidí humbukem… v podstatě využili toho, co vybudoval Joe Weider a časopis FLEX a my všechny ženy… využili všechnu naši tvrdou práci a všechno a zešikmili to. Je to jejich příběh, jejich scénář, jejich střih, jejich všechno. Takže nad tím vlastně nikdo neměl žádnou kontrolu, kromě George Butlera, a ten byl v rozporu téměř se všemi z nás. Snad kromě Bev Francisové, kterou vytáhl z Austrálie jako powerlifterku světové úrovně a její tělo bylo produktem powerliftingu. A oni řekli OK, pojďme ji postavit na pódium a soutěžit. A snažil se z toho udělat problém a kontroverzi tam, kde ve skutečnosti nebyla. On ji vytvořil.
FLEX: Takže jsi nebyl spokojený s výsledným produktem?
McLish: Byl jsem k němu tak blízko. Natáčelo se to v průběhu roku a půl. Sestříhaná verze měla jen velmi málo společného se samotným procesem a natáčením v době, kdy se snažíte soutěžit a připravovat se na soutěž. Ale vím jedno – týden před samotnou soutěží na pódiu ve Vegas – chci říct, že George Butler se snažil udělat všechno pro to, aby mě vyvedl z míry. Říkal: Aha, potřebujeme s tebou natočit nějaké záběry v Singapuru. Takže týden předtím, hádejte, kdo pojede do Singapuru – protože jsem pod smlouvou – natočit pár vyhozených záběrů na tamní soutěž Mr. Universe? Musím tam jet a bylo to jako: Aha, dobře, mám tě. Ale byl jsem velmi disciplinovaný. Bylo to jako totální válka, ale to jsem musel vydržet. Nebyla to opravdová soutěž, i když byla, ale byla zešikmená spíš pro film, a tak to v podstatě bylo. Jen si opravdu myslím, že ten film spustil novou etapu žen – ultra svalnatých žen – protože nikdy předtím neviděly nic podobného jako Bev Francis. Ale nepodali celý příběh, celý obraz. Neudělal nic, co by to změnilo, kromě toho, že zbrzdil růst ženské kulturistiky.
FLEX: Ze soutěžní kulturistiky jste odešla v roce 1984, po pouhých pěti letech a osmi soutěžích. Proč jste odešla do důchodu?
McLish: Vždycky jsem věřil, že člověk musí vědět, kdy má slézt z pódia. Měl jsem pocit, že to bylo možná trochu předčasné. Ale naposledy jsem soutěžil v roce 1984 a skončil jsem druhý a měl jsem být opravdu poslední. Protože Cory byl obrovský. Vypadal jsem tam jako chudák malé nevlastní dítě. Bylo to jako: Proč? Víte? Proč? A bavili jsme se o tom, že jestli chci dál soutěžit, budu muset trochu přibrat, a já si řekl: Víš co? Ne. Protože pak to znamená, že vy všichni máte pravdu a já se mýlím a ne. V tohle věřím.“
FLEX: Na jaké úrovni se dnes angažujete v kulturistickém sportu?
McLish: Dodnes jsem největším zastáncem a propagátorem silového tréninku, protože při všech těch mnoha druzích fitness – pilates a to a ono – by měl být silový trénink skutečně základem fitness programu každého člověka. Takže jsem rád, že mohu říci, že stále dělám to, co jsem dělal vždycky.
FLEX: Zabýváte se kulturistikou i dnes?
McLish: Když je zima a sníh na horách, využívám svou permanentku a vyrážím na místní hory tak často, jak jen to jde, protože opravdu miluji snowboarding a lyžování na sněhu. Běhám po turistických stezkách podél zdejších hor, to mě baví a prostě si udržuji tu základnu. Dobře, život se připlete do cesty, člověk musí jezdit sem, musí cestovat – takže mě tolik nerozhodí, když týden nejdu do posilovny. Chvíli to byl takový experiment – řekl jsem si, že chci vidět, co moje tělo udělá, když nebudu nějakou dobu posilovat a budu jen třikrát nebo čtyřikrát týdně běhat nebo chodit na túry. Prostě nejnižší základní úroveň – a víte co, svalová paměť – trochu jsem se zmenšil, vypadal jsem skvěle v oblečení, ale ono se to tak rychle vrátí. Je to prostě ten nejlepší základ, byl jsem tak šťastný. Protože jsem nikdy dva týdny necvičila, nebyl důvod necvičit. Takže to je vzrušující věc. Ale vždycky si udržuju tu základní úroveň, že ráda chodím do posilovny, miluju tu energii, miluju silový trénink.
FLEX: Kolik dní v týdnu jste v posilovně?
McLish: Třikrát týdně, to je to, co teď dělám. Mám rád všechny základní silové pohyby. Chodím na hodiny baletu, takže mám dobrá lýtka. Moc se mi líbí Power Plate. A samozřejmě se protahuju, strečink je strašně důležitý. Ale silový trénink je základ a ten nikdy nezmizí.
FLEX: Kolik jste vážila, když jste závodila?
McLish: Moje soutěžní váha se zvedla asi o dvě kila . Nikdy jsem se nepohyboval víc než o pět kilo výš, nikdy. Soutěžil jsem se 128 kilogramy. Na své poslední soutěži Ms Olympia jsem měla asi 128 a půl, a to mám těsně pod 5-7 kg.
FLEX: Kolik vážíte dnes?
McLish: Mám asi 126. V podstatě vypadám pořád stejně. Chystám se jít do tréninku a být disciplinovanější v jídle a suplementaci. Myslím, že to je ta nejtěžší věc. A trochu přitlačit na činky, protože je dobré to jednou za čas udělat. Těším se na to.
FLEX: Kdybyste se dnes chystal soutěžit, zřejmě byste nebyl kulturista. Soutěžil bys ve figure?
McLish: Myslím, že když se člověk odhodlá soutěžit, musí mít vášeň, chuť, motivaci a vzrušení. Chci říct, že miluju soutěžení. Když jsem tam byla, žila jsem pro to, milovala jsem to. Takže pokud ten oheň nemáte, ani se o to nepokoušejte, protože celý váš život k tomu musí směřovat. Hodně by mě zajímaly krasobruslařské soutěže. Rozhodně. Myslím, že je to vzrušující, ženu to opravdu posiluje, vypadáte báječně a myslím, že je to úžasná věc. Je tam tolik skvěle vypadajících dívek a myslím, že je skvělé, že to dělají.