Historie origami
Napsat ucelenou historii skládání papíru je téměř nemožné, protože informace o této umělecké formě před 15. stoletím prakticky neexistují. Existuje mnoho věrohodných tvrzení o jeho původu a rané historii, ale většina z nich se zakládá na málo spolehlivých dokumentech. Mnohé studie tvrdí, že origami vynalezli Japonci asi před tisíci lety, ale jeho kořeny mohou být klidně v Číně. Je také velmi pravděpodobné, že proces skládání byl aplikován na jiné materiály ještě před vynálezem papíru, takže počátky rekreačního skládání mohou ležet u látky nebo kůže. V Evropě se skládání ubrousků a plisování látky těšilo velké úctě. Papír se však ukázal jako ideální materiál pro skládání, a tak je logické předpokládat, že skládání papíru následovalo po objevu procesu výroby papíru.
Papír byl vynalezen v Číně a za jeho vynálezce je tradičně považován čínský dvorní úředník Cchaj Lun, i když současné výzkumy naznačují, že papír byl vynalezen dříve. Je však známo, že Cai zavedl koncept listů papíru kolem roku 105 n. l. Výrobou papíru z macerované kůry stromů, konopného odpadu, starých hadrů a rybích sítí objevil mnohem lepší a levnější způsob vytváření psací plochy ve srovnání s běžně používanou látkou z hedvábí. Dovednosti výroby papíru se následně přenesly do Koreje a odtud prostřednictvím buddhistických mnichů do Japonska v roce 610. Japonští výrobci papíru dále zlepšovali kvalitu papíru a kvalita jejich papíru byla vhodná pro skládání, ačkoli před rokem 1600 neexistují žádné přesné doklady o origami. Krátká báseň básníka a spisovatele Ihary Saikakua z roku 1680 zmiňuje motýlí origami, což ukazuje, jak hluboce bylo skládání papíru v té době zakořeněno v japonské kultuře. Jednou z prvních známých knih s návodem na skládání papíru byla kniha Sembazuru orikata (1797) od Akisato Rita, která ukazuje, jak skládat spojené jeřáby vystřižené a složené ze čtverce papíru.
Německý pedagog Friedrich Froebel (1782-1852), vynálezce mateřské školy, byl nadšeným propagátorem skládání papíru a jeho vzdělávacích přínosů a pomohl rozšířit skládání papíru po celém světě. Jsou s ním spojeny tři základní typy skládání: Skládanky života (základní skládanky, které děti seznámily se skládáním papíru), Skládanky pravdy (výuka základních principů geometrie) a Skládanky krásy (pokročilejší skládanky založené na čtvercích, šestiúhelnících a osmiúhelnících); známá skládaná a tkaná papírová Froebelova hvězda, oblíbené vánoční řemeslo a dekorace, byla pojmenována po něm, ale pravděpodobně ji vymyslel někdo jiný. Kolem roku 1880 se tyto Froebelovy sklady dostaly do Japonska a japonských škol a přibližně v té době se pro rekreační skládání začalo používat slovo origami. Německý příspěvek ke skládání papíru pokračoval s první waldorfskou školou Rudolfa Steinera (1919) ve Stuttgartu v Německu, která kladla důraz na různé praktické činnosti včetně origami, a s designovou školou Bauhaus (1919-33). Bauhaus používal skládání papíru jako prostředek pro vzdělávání studentů v oblasti komerčního designu a uctívaný učitel Bauhausu a výtvarník Josef Albers byl obzvláště zdatný ve vytváření kopulovitých struktur z plochých listů papíru.
Španělský spisovatel a filozof Miguel de Unamuno (1864-1936) se rovněž významně podílel na šíření popularity origami. Byl proslulým skládačem papíru, kterého bylo možné potkat v kavárnách, jak skládá papírové ptáky. O skládání z papíru hovořil v mnoha dílech, mimo jiné v knize Amor y pedagogía (1902, Láska a pedagogika), a dokonce ho používal jako metaforu pro své hlubší diskuse o vědě, náboženství, filozofii a životě. Skládání papíru se rozšířilo i v Jižní Americe, především díky práci argentinského lékaře a mistra skládání Vicente Solórzana Sagreda (1883-1970), autora nejobsáhlejších příruček o skládání papíru ve španělštině. V Anglii vyšla v roce 1937 zásadní kniha Margaret Campbellové Paper Toy Making, která obsahovala rozsáhlou sbírku návrhů origami. O dva roky později se objevily papírové flexagony britského matematika A. H. Stonea, jejichž papírové struktury při správném ohýbání kuriózním způsobem měnily svůj povrch, a daly tak impuls rekreační i vzdělávací popularitě skládání z papíru.
Po druhé světové válce vzrostl zájem o origami v Severní Americe a tématu se intenzivně věnoval zejména folklorista Gershon Legman ve Spojených státech. V roce 1955 uspořádal Legman v Amsterdamu výstavu origami japonského mistra Akiry Jošizawy (1911-2005). Jošizawa byl považován za předního skládače své doby a jeho dílo inspirovalo následující generace skládačů. V 50. letech 20. století také Lillian Oppenheimerová pomohla zpopularizovat slovo origami a seznámit s ním Američany. V roce 1958 založila v New Yorku Origami Center of America, k popularizaci této umělecké formy využila relativně nové médium televize a společně s dětskou bavičkou a televizní hvězdou Shari Lewisovou vydala několik knih o origami; jak Oppenheimerová ráda říkala: „Proč by měli mít všechnu zábavu Japonci?“. V šedesátých a počátkem sedmdesátých let američtí skládači jako Fred Rohm a Neal Elias vyvinuli nové techniky, díky nimž vznikaly modely nebývalé složitosti.
Koncem osmdesátých let Jun Maekawa, Fumiaki Kawahata, Issei Yoshino a Meguro Toshiyuki v Japonsku a Peter Engel, Robert Lang a John Montroll ve Spojených státech techniky ještě zdokonalili a inspirovali například ke skládání tvorů a hmyzu s více nohami a tykadly. Na počátku 90. let 20. století Lang vyvinul počítačový program (TreeMaker), který pomáhá při přesném skládání základen, a další program (ReferenceFinder) pro vyhledávání krátkých a efektivních skládacích sekvencí pro libovolný bod nebo linii v rámci jednotkového čtverce.
Po celém světě existují desítky origami spolků. Zvláště významná je Japonská akademická origami společnost, která je prostředníkem mnoha nejinovativnějších konstrukcí v současném origami.
Nick Robinson