Klasifikace států jako federálních nebo unitárních
Federální a semifederální státy
Klasifikace konkrétního státu jako federálního nebo unitárního je obvykle jednoduchá, i když v některých případech může být obtížnější. Spojené státy a Švýcarsko jsou jednoznačně federálními státy; v jejich ústavních systémech jsou přítomny všechny výše uvedené charakteristiky federálního státu. Také Austrálii a Německo lze ve všech ohledech považovat za federální. Kanada je také federálním státem, přestože v její ústavě z roku 1982 chybí některé formální znaky ideálního federalismu: vyjmenovány jsou pravomoci provincií, nikoli centrální vlády. Kromě toho neexistuje ústavně předepsané zastoupení provincií v horní komoře federálního zákonodárného sboru, jejíž členové jsou jmenováni ústřední vládou (i když jsou podle úmluvy vybíráni způsobem, který zajišťuje zastoupení provincií). Přesto jsou pravomoci provincií rozsáhlé a ústavní záruky jejich práv a nezávislosti jsou obzvláště silné.
V Latinské Americe existuje několik federálních států. Argentina a Brazílie jsou pravděpodobně nejzřetelněji federální, s pevnými ústavami, rovným zastoupením regionálních vlád v horní komoře parlamentu a významnými pravomocemi vyhrazenými regionální úrovni. Ústřední vláda má však za určitých okolností možnost zasahovat do záležitostí jednotlivých států nebo provincií, zejména v případě Argentiny. Žádná z ústav navíc nepřiznává nižším územním samosprávným celkům formální roli v procesu změny národní ústavy. V Argentině musí změny schvalovat celostátně zvolené ústavodárné shromáždění. V Brazílii jsou změny přijímány nadpoloviční většinou obou komor federálního zákonodárného sboru, ale nepodléhají ratifikaci států. Mexiko je federálním státem, ale formálně i neformálně se dlouhodobě odchyluje od mnoha zásad federalismu. Formálně horní komora zastupuje státy, ale je mnohem slabší než dolní komora. Neformálně až do konce 80. let 20. století kontrolovala federální vládu a vlády všech států jediná silně centralizovaná strana, čímž se autonomie na nižší než národní úrovni stala bezpředmětnou. S větší konkurencí mezi stranami se Mexiko stále více podobá federálnímu státu, který jeho ústava dlouho popisovala.
Případ Indie je poněkud nejednoznačný. Indická federální ústava uvádí dlouhý seznam důležitých témat, nad nimiž mají státy a území tvořící unii výlučnou pravomoc. Ústava však dává ústřední vládě pravomoc vydávat zákony o jakémkoli předmětu – včetně těch, které jsou vyhrazeny regionálním vládám -, který považuje za záležitost celostátního významu. Kromě toho má ústřední vláda přímé kontrolní pravomoci vůči regionálním vládám (např. celostátní parlament může rozpustit zákonodárný sbor kteréhokoli státu nebo území).
Bývalý Sovětský svaz byl podle ústavy federálním státem; ale kromě nominálního charakteru přinejmenším některých částí jeho ústavy ústavní role svěřená komunistické straně sjednotila systém do té míry, že stát byl v podstatě unitární s některými semifederálními aspekty. Naproti tomu postsovětské Rusko má ve všech ohledech federální ústavu.
Itálii i Španělsko lze považovat za semifederální státy, i když Itálie má mnohem blíže k unitárnímu modelu. Regiony v těchto zemích jsou vybaveny zákonodárnými a správními pravomocemi v určitých oblastech, ale všechny soudy jsou celostátní. Itálie je pravděpodobně jedním z nejlepších příkladů toho, jak se stát může velmi podobat unitárnímu systému navzdory přítomnosti regionálních vlád. Omezené pravomoci ústavně přiznané regionům rozšířil národní zákonodárce tím, že přenesl další záležitosti do kompetence regionálních zákonodárných sborů. Regionální zákony však musí respektovat obecné zásady stanovené v národních zákonech a v praxi je ponechán jen malý prostor pro skutečně autonomní regionální legislativu. Regiony navíc nejsou finančně nezávislé. Celkově je tedy lze považovat téměř za větev systému místních samospráv, na stejné úrovni jako obce a provincie, spíše než za samostatnou třetí úroveň veřejné správy.
.