Mezinárodní vztahy: Klasický realismus vs. neorealismus
Ačkoli klasický realismus a neorealismus mohou být součástí do značné míry podobné myšlenkové školy v teorii mezinárodních vztahů, lze říci, že ve skutečnosti existuje řada klíčových a významných rozdílů mezi těmito dvěma teoretickými přístupy. Nejdůležitějším z těchto rozdílů je způsob, jakým je konkrétně určováno uplatňování moci v mezinárodním systému. Klasický realismus tvrdí, že vady lidské přirozenosti znamenají, že státy budou v mezinárodním systému ze své podstaty usilovat o moc, zatímco neorealismus naproti tomu vychází z širšího pohledu na struktury mezinárodního systému a tvrdí, že právě to je příčinou mocenských změn v mezinárodním systému, a nikoli vrozené vady lidské přirozenosti.
Realistická myšlenková škola v mezinárodních vztazích
Ačkoli existují různé definice toho, co přesně tvoří realistickou teorii mezinárodních vztahů (Burchill et al, 2013: 32), lze říci, že existuje několik konzistentních prvků, které realismus definují (Dobson, 2002: 887). Prvním z nich je myšlenka, že státy jsou nejdůležitějšími aktéry mezinárodního systému; přičemž státy jsou zde vhodněji definovány jako konkrétně suverénní, národní státy. Ostatní mezinárodní organizace na mezivládní úrovni (tj. ty, které nebrání suverenitě národního státu) a aktéři pod úrovní státu (např. korporace/jednotlivci) jsou v realistické teorii vnímáni jako subjekty s minimálními zásahy ve vztahu k suverénním, národním státům. Realismus jde totiž ještě dále a tvrdí, že jakékoli zaměření mimo státy odvádí pozornost od „skutečného“ rozložení sil v mezinárodním systému. Druhým klíčovým prvkem realistické teorie je předpoklad, že mezinárodní systém je anarchický. Anarchický systém v kontextu mezinárodních vztahů znamená myšlenku, že nad úrovní států neexistuje žádný nejvyšší aktér/autorita jakéhokoli druhu, což přímo souvisí s předchozí myšlenkou, že státy by měly být nejdůležitějšími aktéry, na které je třeba se v realistické teorii zaměřit. Za třetí, realismus také vyvozuje, že primárním zájmem států je jejich vlastní přežití, a to jakýmikoliv prostředky. Přežití zde lze chápat jako zaměnitelné s udržením moci, a to jak v relativním, tak v absolutním smyslu (Isakovic, 2000: 83-86). Posledním předpokladem je, že státy jsou čistě racionálními aktéry, kteří sledují pouze výsledky, které vyhovují jejich vlastním zájmům, a to jak z hlediska moci, tak z hlediska přežití. Na tomto místě je důležité definovat „moc“ v mezinárodním politickém systému jako „schopnost aktérů mezinárodních vztahů ovlivňovat jiné takové aktéry nebo je nutit, aby se chovali určitým způsobem“ (Isakovic, 2000: 12 a 87).
Jak již bylo zmíněno, nejdůležitějším rozdílem mezi klasickým realismem a neorealismem je rozdíl v názoru na to, jak je určována snaha o získání moci. Klasický realismus předpokládá, že moc v mezinárodním systému je přímým výsledkem „sil vlastních lidské přirozenosti“ (Morgenthau, 2006: 3). Co mají klasičtí realisté konkrétně na mysli, když takto hovoří o lidské přirozenosti, lze vysledovat až k myšlenkám Thomase Hobbese o „přirozeném stavu“, který zobrazuje lidi jako „vzájemně působící v anarchii, soustředěné pouze na zajištění vlastního přežití a uzavřené v odporném, brutálním a krátkém stavu vzájemné války“ (Burchill et al, 2013: 34-36). Podobnost, kterou to nese s výše uvedenými prvky realismu, je zřejmá, zejména s odkazy na anarchii a zaměření na přežití. S ohledem na to můžeme nyní vysvětlit tvrzení na začátku odstavce tak, že podle klasických realistů (např. Morgenthaua) jsou vrozené vady lidské přirozenosti tím, co vede státní aktéry k usilování o moc.
Neorealismus naproti tomu nesdílí tezi klasického realismu, že vady lidské přirozenosti jsou vysvětlením usilování o moc v mezinárodním systému. Místo toho neorealismus tvrdí, že struktura mezinárodního systému vysvětluje chování států (Rosenau a Durfee, 2000: 13), a proto je neorealismus někdy označován jako strukturální realismus. Neorealismus k této myšlence dospívá tím, že bagatelizuje význam lidské přirozenosti – oproti klasickému realismu. Neorealisté sice uznávají přítomnost lidské povahy, ale snižují její význam při vysvětlování chování států, neboť podle nich individuální lidské povahy nemohou přímo odrážet chování států v mezinárodním systému (Baldwin, 1993: 3). Neorealismus navíc předpokládá, že neexistence nejvyšší autority v důsledku anarchické struktury mezinárodního systému je určujícím důvodem, proč se státy chovají tak, jak se chovají. Neorealisté se mohou na tento strukturální vliv odvolávat, když zkoumají, jak neorealismus vysvětluje, proč si státy tolik cení relativních zisků (klíčový prvek realistické teorie). Ve vzájemně závislém mezinárodním systému jsou státy nuceny reagovat tak, aby zabránily jiným státům dosahovat relativních zisků, což je přímý důsledek anarchické struktury (Baldwin, 1993: 4-11). To tedy jasně ilustruje nejdůležitější teoretický rozdíl mezi klasickým realismem a neorealismem.
Způsob, jak ukázat rozdíl mezi klasickým realistickým a neorealistickým přístupem v praxi, je to, jak by se obě teorie snažily vysvětlit „krizi“ na Krymu v roce 2014. Neorealisté by tvrdili, že jednání Ruska v této krizi bylo jasným projevem neorealistické teorie. Řekli by, že Rusko jednalo racionálně, aby ochránilo své geopolitické zájmy a zabránilo relativní ztrátě politické i vojenské moci ve prospěch Spojených států/EU/NATO (tj. „Západu“), a že toto jednání bylo způsobeno (a umožněno) anarchickou strukturou mezinárodního systému (Castle, 2015). Klasičtí realisté by se mezitím snažili vysvětlit krizi jako fyzický výraz jednání dvou stran (zde Západ vs. Rusko), které jednají racionálně v souladu se svou přirozeně konkurenční lidskou povahou (Cook, 2015). Zatímco jak klasický realismus, tak neoliberální přístup sdílejí názor na racionální aktéry, můžeme jasně vidět rozdíly, pokud jde o strukturální faktory, a tato případová studie je užitečným způsobem, jak ilustrovat rozdíl mezi klasickým realismem a neorealismem v praxi.
Může být neorealismus považován za pokrok po klasickém realismu?“
Při zvažování, zda je neorealismus pokrokem po klasickém realismu, má smysl zvážit historický vývoj obou přístupů. Zatímco akademické studium mezinárodních vztahů je staré sotva více než sto let, akademici obecně uznávají, že klasický realismus zahrnuje veškeré realistické práce předcházející počátkům studené války (Wohlforth, 2009: 136). Zde je třeba zdůraznit značný vliv „historických“ spisů na klasický realismus, přičemž mnoho konceptů, které tvoří klasický realismus, bylo vytvořeno spisovateli, jako jsou Thukydides, Niccolo Machiavelli a samozřejmě již zmíněný Thomas Hobbes (Wohlforth, 2009: 132). Mezitím je neorealismus považován za původce Waltzovy vlivné Teorie mezinárodní politiky z roku 1979, která hledala nové myšlenky, jež by nebyly tolik závislé na „historických“ spisech, jak tomu bylo dříve (Gilpin, 1984: 288). Tento má nový přístup lze popsat jako více „vědecký“ a „empirický“ charakter prostřednictvím analýzy pozorovatelných jevů, jako jsou „válka, mír, spolupráce, mezinárodní právo, diplomacie, etika, mezinárodní organizace, světové veřejné mínění a další“ (Wohlforth: 136-137). Tyto kontrasty ve vývoji obou přístupů jsou důležité v tom, že zaprvé ukazují další zásadní rozdíl mezi klasickým realismem a neorealismem.
Dodatečně však poskytují pádné důkazy pro tvrzení, že neorealismus je skutečně pokrokem oproti klasickému realismu, a to jak z historického hlediska, tak z hlediska záměru. Z historického hlediska je klasický realismus zřetelně vnímán jako přístup, který chronologicky předchází neorealismus, a tento chronologický rozdíl lze považovat za dostatečný důvod k odůvodnění toho, že neorealismus je pokrokem oproti klasickému realismu. Kromě toho lze mít za to, že neorealismus bere v úvahu aspekty přístupu klasického realismu, ale dbá na to, aby byl vnímán jen jako jedna část širšího obrazu dynamického mezinárodního systému. Tento přirozeně širší přístup, který neorealismus zastává, lze považovat za pokrok oproti užšímu přístupu klasického realismu. Dalším předpokladem, který vypovídá o pokroku neorealismu ve srovnání s klasickým realismem, je způsob, jakým je neorealismus akademiky více přijímán pro vysvětlení novějšího vývoje mezinárodního systému. Tato argumentační linie Schroedera (1994: 111-112) popisuje, že neorealistický přístup je ze své podstaty vhodnější pro vysvětlení nedávných trendů v mezinárodním systému, protože neorealistický přístup byl nakonec vytvořen na základě nedávných událostí, což znamená, že neorealismus bude s větší pravděpodobností přijat jako vysvětlení místo klasického realismu. Cílem této kritiky není kritizovat klasický realismus jako příliš starý na to, aby mohl být rozumným vysvětlením nedávného vývoje, ale pouze poukázat na to, že neorealismus, jak se zdá, přinejmenším v současné době obecně přesvědčil akademiky, že jako přístup nabízí více než klasický realismus. Toto přijetí neorealistického přístupu oproti klasickému realismu v současné době lze považovat za další způsob, jakým neorealismus představuje pokrok oproti klasickému realismu.
Článek byl poprvé napsán v únoru 2017
.