Krátký rozbor básně Johna McCraea „In Flanders Fields“
Doktor Oliver Tearle
Ačkoli spojení polí s vlčími máky a uctění památky padlých ve válce vzniklo již před první světovou válkou, spojení války s vlčími máky jistě zpopularizovala první světová válka a zejména báseň Johna McCraea „In Flanders Fields“. John McCrae (1872-1918), kanadský podplukovník, se k jejímu napsání inspiroval poté, co vedl pohřební obřad za dělostřeleckého důstojníka Alexise Helmera, který v konfliktu padl. V nepřítomnosti kaplana McCrae jako lékař roty předsedal pohřbu mladého muže.
Na Flanderských polích vlají máky
Mezi kříži, řada za řadou,
které označují naše místo; a na nebi
Skřivánci, stále statečně zpívající, letí
Skřehotavě slyšet uprostřed děl dole.
My jsme mrtví. Před krátkými dny
jsme žili, cítili svítání, viděli západ slunce zářit,
milovali a byli milováni, a teď ležíme
ve flanderských polích.
Přijměte náš spor s nepřítelem:
Vám ze zklamaných rukou házíme
pochodeň, buďte to vy, kdo ji drží vysoko.
If ye break faith with us who die
We shall not sleep, though poppies grow
In Flanders fields.
McCrae se k napsání básně inspiroval 3. května 1915 po Helmerově pohřbu. Ve zkratce si v básni všímá, jak na polích, kde jsou pohřbeni padlí vojáci (včetně Helmera), vane mák. Zvuk děl střílejících 
na západní frontě téměř přehlušil přirozený zpěv ptáků na obloze nad nimi – téměř, ale ne zcela, to stojí za povšimnutí. Ještě existuje naděje. Ne však pro muže, kteří zemřeli, kteří ještě nedávno žili a milovali.
Báseň však nenazývá válku marnou (jak by to později za války učinil Wilfred Owen ve své básni „Marnost“): závěrečná strofa vyzývá ty, kdo ještě žijí, aby převzali štafetu (nebo, použijeme-li McCraeův symbol, pochodeň) a pokračovali v boji proti nepříteli. Pokud živí nedokončí boj započatý těmi, kdo položili své životy, mrtví nebudou moci spočinout ve svých hrobech (tím se McCraeova báseň podobá moderní tragédii pomsty, v níž se vrací duch ukřivděného mrtvého a oznamuje, že nemůže mít klid, dokud nebude jeho smrt pomstěna – viz například Shakespearův Hamlet). Báseň začíná třemi slovy, která tvoří její název, a stejnými třemi slovy také končí:
Skrývá se za první strofou McCraeovy básně idylická úvodní sloka Tennysonovy artušovské básně „Paní ze Shalottu“? Tennysonova báseň začíná takto:
Po obou stranách řeky leží
dlouhá pole ječmene a žita,
která odívají krajinu a setkávají se s oblohou;
a přes pole vede cesta
k mnohonásobně zvětšenému Kamelotu.
Obě básně mají podobný rytmus, odkazy na oblohu a pole a podobná rýmovaná slova. Snad náhoda. Ale nabízí se myšlenka, že McCrae ve své vlastní básni možná vzpomínal na Tennysonův venkovský ráj; i v Tennysonově básni bude ráj brzy ztracen.
Pokud jde o otázku rýmu, je pozoruhodné, že McCraeova báseň využívá jen dva různé rýmové zvuky: „I“ zvuky sky/fly/lie/high/die a „O“ zvuky blow/row/below/ago/glow/foe/grow. A samozřejmě „pole“ v opakovaném refrénu „In Flanders fields“. To činí báseň téměř zpěvnou a dodává to přesvědčivost zejména její poslední strofě.
Výraz „My jsme mrtví“ ze začátku druhé strofy možná inspiroval frázi, kterou Winston a Julie používají v dystopickém díle George Orwella Devatenáct osmdesát čtyři. Ještě před koncem první světové války však nálada potemněla a pozdější váleční básníci analyzovali hrůzy války podrobněji, se „všemi bradavicemi“. Wilfred Owen nemohl sdílet McCraeovu víru, že ve válce stojí za to vytrvat. Smrt vedla jednoduše k další smrti. McCrae se stejně jako Owen nedožil příměří: zemřel na zápal plic v lednu 1918.
Nejkvalitnější dostupnou antologií válečné poezie je Poetry of the First World War An Anthology (Oxford World’s Classics)
Pro další přírodní poezii s temnou stránkou viz náš rozbor Blakeovy básně o zkaženosti a „karmínové radosti“ „Nemocná růže“. Případně se podívejte na naše nejlepší tipy, jak napsat dobrou esej z anglické literatury. Další válečnou poezii najdete v našem rozboru Owenovy básně „Hymna pro odsouzené mládí“ a Rosenbergovy básně „Break of Day in the Trenches“. Pokud studujete poezii, doporučujeme podívat se na těchto pět knih pro studenty poezie.
Autor tohoto článku, Dr. Oliver Tearle, je literární kritik a lektor angličtiny na Loughborough University. Je mimo jiné autorem knihy Tajná knihovna: A Book-Lovers‘ Journey Through Curiosities of History
Obrázek: John McCrae v roce 1914, William Notman and Son; Wikimedia Commons.